Co dělat s imigranty? Jednoduchá řešení vedou jen k hořícím předměstím

Dle zprávy, kterou zveřejnil úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky přišlo ve Středozemním moři letos o život nejméně 3419 uprchlíků. Podle úřadu je počet mrtvých rekordně vysoký. Přitom všichni tito lidé se přes moře pokoušeli dostat za lepší budoucností do Evropy.

Ještě nikdy prý náš kontinent nečelil takové uprchlické vlně. Lidé utíkají před boji v Libyi, Sýrii a Iráku, ale také na Ukrajině. Je zřejmé, že vlně jdoucí přes Středozemní moře čelí především země, které omývá. Zejména pak Itálie, která v poslední době namítá, že by se podle zásady evropské vzájemnosti měly zapojit i ostatní členské státy EU.

V říjnu tak Řím například ohlásil, že končí kvůli finančním nákladům s operací Mare Nostrum, díky níž se podařilo na moři zachránit desítky tisíc lidí. Tuto operaci Itálie zahájila po loňské tragédii, kdy u ostrova Lampedusa utonulo skoro 400 uprchlíků.

Pokud máme začít problém uprchlíků na evropské úrovni seriózně řešit, není možné jen hasit nastalé požáry, ale především se zamyslet, jaké jsou příčiny toho, že desetitisíce lidí touží po novém začátku na našem kontinentě. Musíme se zajímat o důvody, které vedou lidi k útěku, případně proč nehledají azyl tam, kam se dostanou, aniž by riskovali své životy na rozbouřeném moři.

Už z pouhého výčtu oblastí, odkud uprchlíci směřují, je zřejmé, že mezi nejpodstatnější důvody patří válečné konflikty ve světě. Těžko můžeme někomu vyčítat, že se snaží uprchnout z míst, kde se střílí a bombarduje, a opustí třeba i svůj domov, aby si zachránil život. Takovým lidem bychom samozřejmě pomoc odpírat neměli, pokud se nechceme zpronevěřit úplně všemu, na čem naše civilizace stojí.

K vážné úvaze by nás ale měl přimět fakt, že se tato ohniska horkých či latentních válečných konfliktů čím dál více blíží k Evropě. Zásadní je především konflikt v Lýbii, který trvá již několik let a způsobil de facto rozpad tamních státních struktur. Stačí se podívat na mapu, abychom si udělali představu, jak rozsáhlé území se malý kousek od Evropy propadlo do chaosu a bezvládí.

A když si ještě připočteme tři miliony lidí z okolních subsaharských států, kteří před válkou v Lybii pracovali a nyní o ně nikdo nestojí, nelze se příliš divit tomu, kolik lidí každodenně usedá na pochybná plavidla a snaží se překonat moře do Evropy.

Řešení tohoto problému je samozřejmě náročné. To, co navrhuje Itálie, že je jednoduše bude bez kontrol pouštět dále do Schengenského prostoru, samozřejmě není příliš smysluplné. Mnohem důležitější je využít výhod jednotného evropského prostoru k zabránění imigrace, než pouze k rovnoměrnějšímu rozprostření imigrantů.

Především je třeba zásadně a reálně pomoci obětem konfliktů v zemích jejich původu. Nejde o nic menšího, než vytvořit takové podmínky, aby lidé ze své domoviny nemuseli dále utíkat. Obnáší to zajištění potravinové pomoci, zdravotního zabezpečení, a především bezpečí. Je to tak velký cíl, že jej nemůže dosáhnout nikdo jiný, než sjednocená Evropská unie. Pokud chce uplatňovat v mezinárodních vztazích svou velikost a sílu, měla by to činit právě takto.

Na druhou stranu je třeba, aby lidé v těchto zemích věděli, že cesta do Evropy znamená i extrémně velká rizika, a měli možnost dopředu dobře zvážit, zda jim stojí za to je podstupovat. Včetně vědomí, že Evropa je dnes skutečně nečeká s otevřenou náručí. Toho nelze dosáhnout jinak než osvětou.

A když se podaří dosáhnout těchto bodů, je na místě zásadně zpřísnit samotnou imigrační  politiku. Na lidi, kteří se i za těchto okolností rozhodnou hledat své štěstí v Evropě, lze vztáhnout mnohem přísnější kritéria.

Pokud jde o tvorbu imigrační politiky, tak je velmi důležité, aby se při jejím sjednocování nestaly země střední a východní Evropy rukojmím představ západoevropských zemí. Je třeba, aby si všichni v Evropě byli vědomi, že různé země mají různý vztah k imigraci, a z něj by se mělo vycházet. Zde rozhodně není prostor na experimenty a sociální inženýrství, máme dostatek zkušeností, co může způsobit soužití lidí, kteří si nesednou.

Bohužel v poslední době zažíváme čím dál více alarmujících událostí, vyvolávajících pochybnosti o přínosu mezikulturního soužití. Ve Velké Británii je dnes prakticky nepřípustné slovo „Vánoce“, takže si zde v těchto dnech lidé v Londýně přejí „Season greetings“. A to je prosím Británie, země se staletou tradicí impéria, kde se pod windsorskou korunou potkávaly kultury prakticky celého světa.

Nechci ani domýšlet, jaké důsledky by desítky či stovky tisíc imigrantů měly v zemích, které minula éra kolonialismu, stejně jako vlna gastarbeiterů šedesátých a sedmdesátých let. Týká se to i nás, stejně jako třeba sousedních Poláků. Zde lidé s etniky, které se dnes vyloďují u italských břehů, nemají prakticky žádné zkušenosti.

Proto důrazně varuji před jednoduchým řešením v podobě vypsání kvót, na základě kterých budou posléze imigranti rozdělováni do jednotlivých členských zemí. Už proto, že bohužel máme zkušenost, že podobná jednoduchá řešení s nedozírnými následky Brusel občas volí velmi rád.

Ing. Mgr. Milan Šarapatka, PhD. – poslanec hnutí Úsvit, diplomat