Milan Šarapatka: Česká republika a imigrace

praha-sarapatka-person

 To, o čem se v posledních dnech po Evropě jen opatrně špitalo, se z ničeho nic zhmotnilo v konkrétní závazek naší země v rozsahu, který si asi nikdo neumí představit.

Státní tajemník ministerstva zahraničí pro evropské záležitosti Tomáš Prouza před několika dny konstatoval, že Evropská unie se v poslední době musí vypořádat s mnohem silnější vlnou migrantů z Afriky a dalších zemí, než dříve. Tomáš Prouza má proto za to, že by svůj díl uprchlíků měla převzít, jako člen EU, i Česká republika. „Měli bychom se více otevřít, dát některým skupinám migrantů možnost žít tady (v ČR) tak, aby se tento problém rozložil mezi všechny evropské země,“ řekl.

Jako podnikatel a velvyslanec České republiky jsem se více než polovinu svého života pohyboval v zahraničí, zejména v zemích Asie a Afriky. Snad tedy alespoň něco tuším o lidech, kteří by sem podle slibů vyslovených v Černínském paláci měli zamířit.

Česká republika se nepochybně dříve nebo později stane cílovou zemí pro imigraci i z těchto regionů (pro některé jiné země a oblasti už cílem dávno je). Neměli bychom tomu za každou cenu bránit. Naopak, imigrace nám v budoucnosti může pomoci zastavit negativní demografický vývoj v naší zemi a zajistit přísun „nové krve“, pracovní síly, daňových poplatníků, ale i spořádaných a zodpovědných občanů, přispívajících k rozvoji naší země.

Jde však o to, abychom se na tuto budoucí vlnu imigrace z Afriky a Asie dobře připravili a také, aby imigrace do ČR byla řízená podle striktních pravidel. Jen tak se vyhneme katastrofickému scénáři, který se nyní odehrává v některých západoevropských zemích. Namátkou jmenuji Velkou Británii nebo Švédsko, kde už místní obyvatelé a dokonce i policie má obavy se pohybovat v některých částech velkých měst, které ovládají bandy přistěhovalců. Ještě více na očích je situace na předměstích Paříže, kde se bouřlivé nepokoje stávají pravidelně opakovaným folklórem. Imigrační politika v těchto zemích byla zcela zjevně nezvládnutá, a nás by to v každém případě mělo varovat.

Pokud pan státní tajemník vyslovil takto konkrétní závazek, je třeba se ptát, zda má nějakou ucelenou představu, jak proces imigrace do České republiky řídit. Má vláda a její orgány v této problematice jasno, má vytvořené odpovídající nástroje, nebo jde jen o další populistické gesto vůči Bruselu?

Obávám se, že pravdě je blíže druhá možnost, a to by nás mělo varovat. Nehovoříme zde totiž o desítkách nebo stovkách imigrantů, ale možná o desítkách tisíc.

Určitě není dobře stavět se plošně proti imigraci. Příliv „nových lidí“ může být prospěšný a ve srovnání se současným stavem bychom se opravdu měli imigrantům otevřít více. Ale pouze takovým, kteří přijmou naše kulturní hodnoty a budou pro Českou republiku přínosem. Ne jenom zátěží pro náš sociální, a případně i bezpečnostní systém.

Nelze totiž ignorovat ani bezpečnostní rizika. Mezi přistěhovalci mohou do naší republiky přicházet nejen lidé, kteří u nás budou hledat nový domov, ale i takoví, jejichž cílem bude zničení našich hodnot a našeho způsobu života. Příklady můžeme opět najít v zemích západní Evropy, kam imigrují nebo se vracejí z bojišť islamisté se zkušenostmi z Afghánistánu, Iráku nebo Sýrie. Ti jsou pak v nic netušící společnosti skutečnou tikající bombou (kolikrát bohužel nejen metaforicky). Autority si s těmito ostřílenými bojovníky nevědí rady a tak permanentně vytěžují bezpečnostní složky, včetně tajných služeb. Účet za toto nasazení pak přijde daňovým poplatníkům.

Řešením může být, že pasivní imigrační politiku, při které se jen čeká, kdo z problematických regionů dorazí, nahradíme politikou aktivní. Měli bychom do republiky začít sami zvát ze zahraničí lidi, kteří pro nás budou potenciálním přínosem a budou vyznávat stejné životní hodnoty jako my.

Místo odevzdaného čekání, koho že nám to do republiky imigrační vlny nebo Brusel přinesou, bychom se měli sami porozhlédnout například po zemích na východ od nás. Děsuplné poměry na současné Ukrajině mohou být určitě více než dobrým důvodem pro některé z jejích obyvatel, aby seriózně zvažovali možnost začít nový život ve stabilní České republice.

Že se tak dosud neděje, a naše úřady údajně naopak zájemcům o přestěhování do ČR v tomto kroku brání, je opravdu zarážející.

Překvapila mě informace, že ročně poskytujeme studentům z krizí zmítané Ukrajiny „celých“ 40 stipendií. V současné situaci bychom jich, podle mého, měli nabízet několik tisíc. Tím bychom jednak zubožené Ukrajině, místo planých řečí, reálně pomohli a jednak bychom v aktivní imigrační politice mohli udělat první, velmi důležitý krok.

Připomněl bych, že Praha byla i historicky lákavým centrem pro imigranty, jejichž domoviny právě tonuly v problémech. Občanská válka v Rusku přinesla naší zemi vlnu přistěhovalců, ze které mimo jiné vzešel jeden z nejvýznamnějších důstojníků naši prvorepublikové armády, a několik vědců. Vlna německých intelektuálů, kteří se ve třicátých letech do Československa uchýlili před Hitlerem, je všeobecně známá.

Zkusme si vzpomenout na tyto příklady, když budeme uvažovat, jak se postavit ke světovému fenoménu emigrace. Rozhodně ale není řešením odevzdaně čekat, až na pražských předměstích vzplanou ohně.

Mgr. Ing. Milan Šarapatka, PhD. – poslanec hnutí Úsvit a člen zahraničního výboru