Z médií

Martin Lank: A komu tim prospejete?

Počmárání podniků a prodejen nápisy s nacistickou symbolikou, pravděpodobně jen proto, že podporují projekt HateFree zón, je nechutnost, hodná odsouzení. A tady by měla být až do vyšetření tečka. Jenže není.

Fascinující je, jak má spousta lidí hned jasno, kdo to udělal. Stejně jako v případě takzvaného centra Klinika. Samozřejmě – odpůrci imigrantů a xenofobové. Hurá, můžeme zrušit policii. A justici. Internetoví „experti“ vyšetří a odsoudí vše, navíc mnohem rychleji.

Pokud bychom se ale řídili osvědčeným pravidlem „komu to prospěje“ – pak odpůrcům imigrantů, xenofobům a islamofobům určitě ne. Ba právě naopak, jestli někdo chce těm seriózním ublížit v očích veřejnosti, lepší způsob bude hledat těžko.

Kdybych se tedy měl chovat stejně, jako oni výše zmiňovaní internetoví zastánci multikulturního obohacení a jediných správných morálních hodnot, nejspíš bych přišel s nějakou takovouto teorií:

Začátek konspirační fikce:

Je to stejné jako u zmiňované Kliniky, o které až do útoku prakticky nikdo nic nevěděl a která se díky tomu dostala do centra mediální pozornosti (jistě jen shodou okolností) jen pár dní předtím, než měly úřady rozhodovat o dalším osudu budovy. Nebýt toho, nejspíš by se jich nikdo moc nezastával. Co na tom, že ze zápalných lahví, velkého požáru a zraněných se nakonec podle dostupných informací vyklubala jedna světlice, ohořelá záclona a boule na hlavě. Ano, i v tomto případě jde samozřejmě o PR akci, tentokrát projektu HateFree. Už dlouho nikdo neprovedl nic ošklivého a xenofobního a musí si obhájit potřebu svojí existence, ne? A také potřebu dalších finančních příspěvků od vlády (která projekt fakticky realizuje), EU, norských, islandských, lichtenštejnských a papuanovaguinejských grantů. A ono se to pak nějak zaonačí, aby z toho třeba něco zbylo. Třeba i na splátku nějakého dluhu nějakému právníkovi…

Konec konspirační fikce

Nesmysl? Nejspíš ano. Ale založený na zhruba na stejně hodnověrných „důkazech“, jako ta první teorie. Nechme pracovat policii a uvidíme, kdo má tuto zhovadilost na svědomí. Xenofob? Neonácek? Vítač? Anarchista? Nejspíš bude odpověď mnohem jednodušší. Pořádný idiot. I když, ne že by se to v některých případech nutně vylučovalo

Největší extremista v Evropě? Merkelová. Letos s bruselskými parťáky zkazili vše, co šlo. Ekonom Kohout odhaluje rozsah evropské katastrofy

ROK 2015 – A CO DÁL? Tolerance k nesnášenlivosti je chyba, která se vymstí, říká známý ekonom Pavel Kohout. „Jsme ve válce s radikální částí islámského civilizačního okruhu,“ prohlásil. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz kritizuje přístup evropských politiků k migrační krizi i řešení evropských veřejných financí. A tvrdí, že extremisty nejsou ti, kteří kritizují bezhlavou nepromyšlenou integraci, ale ve skutečnosti jsou podle něj extremisté v čele vlád a v čele EU.

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?Skutečně historické události lze objektivně hodnotit až s odstupem. Momentálně se domnívám, že rok 2015 byl pro Evropu katastrofální. Kontinent zažil migrační krizi. Začal masivní program tisku peněz Evropskou centrální bankou, přiznání neschopnosti řešit evropské veřejné finance. Ve stínu migrační krize se pozapomnělo na Řecko, kde proběhl bankrot sociálního státu. Málo se ví, že za řeckou krizi může nezreformovaný penzijní systém, který stál zemi až 15 procent HDP. Kdyby Řekové měli penzijní systém alespoň v takové formě jako Češi (české penze stojí něco přes 8 procent HDP ročně), žádnou krizi by neměli a ještě by jejich stát hospodařil s přebytkem.

Krátce k programu kvantitativního uvolňování prováděného Evropskou centrální bankou. Evropa se v zásadě vzdala snahy splatit své dluhy. Místo toho je platí inflačními penězi s odůvodněním, že trocha inflace je přece pro ekonomiku zdravá. Něco takového bylo ještě docela nedávno úplně nepředstavitelné.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropské elity dosáhly nějakého úspěchu? To je mi novinka. Přijde mi, že ty údajné elity – Merkelová, Juncker, Schulz, Mogheriniová a další – zkazily vše, co bylo v jejich silách. Jestliže se lidé obracejí k politickým alternativám, je to jen důsledek neschopnosti politiků hlavního proudu. Hlavy pomazané vyčítají voličům příklon k údajnému extremismu, ale politik, který voličům vyčítá, že jsou hloupí, je sám největší hlupák.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Miloše Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Zeman nedělí národ. Zeman budí hysterii u části novinářů a intelektuálů nižších váhových kategorií. Jenom ti, kteří jsou intelektuálně pod úrovní Miloše Zemana, jej neberou s nadhledem. Skutečně tragicky špatný prezident by vypadal jinak. Třeba jako venezuelský Maduro, mám-li uvést zvláště silný příklad.

To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Co je to „krajní pravice“? Například Le Penová, co přesně je na ní „krajního“? Není vlastně ani pravicová, pokud pravici chápeme jako sílu prosazující nízké daně, omezenou roli státu, liberální obchod a podnikání. Švédští demokraté, další údajní extrémisté, chtějí snížit míru imigrace na úroveň z 80. let. Znamená to snad, že v 80. letech vládli Švédsku fašisté? Nikoli, sociální demokraté. Co ještě v 80. nebo v 90. letech bylo normální, dnes vypadá jako extrémismus.

Pokud jde o Alternativu pro Německo (AfD), na té už není extremistického vůbec nic. Je to strana intelektuálů, ekonomů a právníků, kteří si uvědomují katastrofální důsledky předčasného zavedení eura a bezhlavé, nepromyšlené integrace. Je to seriózní demokratická strana srovnatelná s britskými konzervativci. Nadávat AfD do extremistů je nehorázná lživá propaganda. Přál bych si, aby AfD v Německu vyhrála parlamentní volby co nejdříve. Přál bych si, abychom v Česku měli podobnou stranu.

Ve skutečnosti jsou extremisté v čele vlád a v čele EU. Skuteční extremisté jsou právě Merkelová, Juncker, Schulz, Mogheriniová, švédský premiér Löfven a další jim podobní. Extremismus je dnes normální a naopak: kdo je normální, je osočován z extremismu.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu? A přispěla ruská účast v boji proti Islámskému státu k uklidnění situace na východě Ukrajiny?

Rusko neprožívá příznivou dobu. Putin se chtěl zapsat do dějin jako novodobý imperátor, ale nedaří se mu to. Putinovi se za dlouhou dobu jeho vlády nepodařilo zreformovat ekonomiku, aby stála i na jiných pilířích než jen na těžbě a zbrojní výrobě. To je velké selhání. Rusko má sice velkou armádu a účinné zbraně, ale o skutečné moci rozhoduje ekonomická síla.

Z tohoto hlediska jsou tradiční české obavy z ruských tanků bezpředmětné. Rusko je dnes prázdná hrozba. Více než ruských tanků v pražských ulicích bychom se měli bát třeba dotací. Dotace jsou destruktivnější než tanky. A vydrží bohužel asi déle než jen dvacet dva let.

Pokud jde o Turecko, prezident tohoto bývalého impéria má mocenské ambice nikoli menší než Putin. Co když jednou projde podobným vývojem, jaký zaznamenal Írán od roku 1979?

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?

Ach ano, Řecko, symbol špatného hospodaření a evropské nemohoucnosti. Teoreticky by se mohlo vyhnout další epizodě platební neschopnosti, neboť řecká dluhová služba je již zvládnutelná a ani výběr daní není tak nízký, jak se často tvrdí. Země by potřebovala pár let klidu, rozumné reformy a hodně práce. Ale žádné další dotace, neboť právě dotace byly druhým faktorem, který řeckou ekonomiku úplně rozvrátil. Přísun peněz z Bruselu v 80. a 90. letech způsobil růst nákladů a úpadek řeckého průmyslu.

To je také důvod, proč jsem kategoricky proti dotacím i v Česku. Každé euro čerpané z dotací je otrávená návnada. Čerpání dotací křiví ekonomiku, čím více, tím hůře. Měli bychom se ve vlastním zájmu snažit o minimalizaci dotací v rámci EU a podpořit požadavky Velké Británie, neboť ta je jediným skutečným českým spojencem.

Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – únik pracovních míst na Východ, další ztráty kvůli robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…

Během 20. století Západ zažil největší strukturní změnu v historii. Většina pracovních sil přešla během pouhých dvou generací ze zemědělství do průmyslu a služeb. Obešlo se to kupodivu bez masové nezaměstnanosti. Naopak, v 60. letech západní Evropa prožívala nedostatek pracovních sil. Jak toho dosáhla?

Protože v 50. a 60. letech, kdy strukturní transformace Západu vrcholila, ještě existoval svobodný trh práce. Podniky směly přijímat a propouštět, také daně a odvody z mezd byly nízké. Trh fungoval. Nezaměstnanost ve výši 5 procent se považovala za vysokou i ve Francii.

Pak se moci chopili právníci a profesionální úředníci, absolventi Ecole Nationale d’Administration. Ještě v roce 1965 se francouzský zákoník práce (Code du travail) vešel do méně než 1000 stránek. Dnes má 906 494 slov a 3400 stran. Slovo „ochrana“ (protection) se vyskytuje na 367 stránkách. Uvažování francouzských zákonodárců je typicky byrokratické: pokud chceme bojovat proti nezaměstnanosti, musíme zakázat propouštění.

Co myslíte, funguje to? Co udělá podnikatel, kterému zákon zakazuje propouštět nadbytečné pracovníky? Bude se ze všech sil snažit (a) přesunout výrobu jinam; (b) nahradit živou sílu automatizací. Výsledek je zřejmý.

Neměli bychom se bát robotů ani Číňanů. Naši skuteční nepřátelé jsou byrokrati: v Praze, v Bruselu, kdekoli v Evropě.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka“. Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Čína je nadhodnocována. Jistě, je to největší země na světě podle počtu obyvatel. Nepochybně zaznamenala obrovský hospodářský růst. Ale tento růst není úplně zdravý, Čína je mnohem zadluženější než USA, pokud vezmeme v úvahu veškerý dluh, státní, polostátní i soukromý. Ani po technické stránce Čína zdaleka nedosahuje úrovně Ameriky.

Ale až k tomu jednou dojde, nebojím se. Číňané jsou pragmatičtí, inteligentní lidé, kteří nevyhledávají konflikty a nejsou ani dobří válečníci. Jejich strategií je prosazovat se pomocí obchodu a investic. S tím nemám problémy.

Nicméně doufám, že než se Čína stane světovou supervelmocí, naučí se aspoň vyrábět nabíječky, které se nerozbijí během prvního roku používání.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Daleko více než Číňanů nebo džihádistů se bojím Evropanů. Přesně řečeno té části evropských politiků, která nasadila autodestrukční kurs směrem ke zničení vlastní civilizace. U některých je to věc ideologie, například u Zelených, kteří nenávidí evropskou kulturu a chtějí ji zničit všemi prostředky. Je to nacismus s obráceným znaménkem: cílem není genocida jiných národů, ale zničení národa vlastního. Kdysi, v hlubokých 80. letech, jsem v rádiu slyšel úvahu na téma, že přesným opakem totality není demokracie, ale jen další totalita. Tehdy jsem to nechápal, teď už ano.

Ale přesto zůstávám optimistou. Náš dnešní nepřítel je slabý. Není to žádné hitlerovské Německo, které bylo svého času vyzbrojeno špičkovou technikou. Naším nepřítelem není ani Sovětský svaz s tisíci nukleárních hlavic a raket. Naším současným nepřítelem je středověký, zaostalý svět, který je natolik intelektuálně vyprahlý, že nedokáže ani vyrobit zbraně, které používá. Představte si, že by Hitler byl závislý na dovozu ruských nebo britských zbraní. Legrační představa, že?

Kdyby dnes byli u moci politikové jako Churchill, de Gaulle nebo případně Masaryk, problém by byl vyřešen snadno a rychle. Islámský stát a všechny podobné teroristické organizace by dopadly jako jejich předchůdci u Umdurmánu v roce 1898. Pokud jste náhodou neslyšeli o bitvě u Umdurmánu: byla to pro tehdejší islámský stát taková lekce, že úvahy o ovládnutí světa ustoupily do pozadí na více než sto let. A případní muslimští teroristé si na Západ netroufli. Kromě jiného by je Západ na své území ani nepustil.

Jenže současná politická garnitura nejenže teroristy všelijak omlouvá a šetří, ale dokonce podporuje jejich představitele a duchovní vůdce žijící na Západě sociálními dávkami! Umíte si představit větší absurditu? Dnešní Západ umožňuje teroristům a jejich rodinám svobodný pohyb a sociální jistoty, chápete to? I tak demokratický stát jako Velká Británie internoval za války německé imigranty z preventivních důvodů.

Nicméně abych se vrátil k otázce: imigrační krize a džihád je řešitelný problém. Pořádný politik by se s ním vypořádal třeba jako Masaryk s maďarským povstáním na Slovensku v roce 1919. Krátce a účinně. Toužit po míru neznamená vykašlat se na obranu.

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

Od většiny politiků nic nečekám, takže mě málokdo dokáže zklamat.

Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám, nebo případným otřesům ve vládní koalici nebo vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice, proevropská pravice nebo někdo jiný…?

Nevím, netuším. Jenom doufám, že Česko nebude mít takovou smůlu, aby se premiérem stal někdo tak katastrofálně hloupý jako Angela Merkelová. Ta je pohromou pro Německo i pro Evropu.

Nejmenovaní politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Česko se momentálně těší vysoké míře svobody, snad nejvyšší v celé své historii. Máme svobodnější tisk než Švédsko. Díky zkušenosti s totalitou máme odpor k cenzurním a autocenzurním mechanismům, které postupně ochromují svobodu v zemích, které jsme dříve považovali za svobodné. Máme také nižší daně než většina západní Evropy: vysoké daně jsou také jednou z forem nesvobody.

Co ale budí obavy: jednoho dne budeme žít v zemi, která bude tak zatížena byrokracií, že nebude prakticky možné podnikat. Nebude vůbec možné si otevřít podnik, továrnu nebo živnost, protože regulatorní břemeno bude natolik drtivé, že to prostě nepůjde. Jedinou alternativou bude dělat lacinou pracovní sílu v nadnárodní korporaci a proklínat každé pondělní ráno bez perspektivy na změnu k lepšímu. To není šťastná vyhlídka.

K tomu všemu mohou přispět i mechanismy totalitní kontroly, jako elektronická evidence tržeb. Možná namítnete, že kdo respektuje zákony, nemá se čeho bát. Ale má. Státní moc se vždy nejvíce vozí po těch, kdo poslouchají. Mimochodem, v Dánsku jsou daňové úniky mezi živnostníky a drobnými podniky naprosto běžné, poměrně významné a stát jim nedupe po krku. Proč? Protože Dánové chápou, že lepší je fungující šedá ekonomika než statisíce nezaměstnaných na sociálce. Takže úřady raději přimhouří obě oči.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho?

Jsme ve válce. Jsme ve válce s radikální částí islámského civilizačního okruhu, jak správně předpověděl bohužel již zesnulý profesor Samuel Huntington. Je to skutečná válka a zmíněná radikální část islámské civilizace je bohužel překvapivě velká. Nemá smysl cukrovat situaci frázemi jako „naprostá většina normálních mírumilovných muslimů si přeje mír“ nebo „jsou to lidé jako my“. Viděl někdo někdy někde opravdu masovou demonstraci muslimů proti zločinům Islámského státu? Ne, neviděl. Ovšem když se demonstruje proti Izraeli, svolat stotisícovou demonstraci kdekoli v islámském světě – a bohužel i v západní Evropě – není žádný problém.

Platí, že kdo nenávidí Izrael, nenávidí celý Západ. Tedy i nás. Současný islám je největší baštou xenofobie na světě. Proto si nemusíme nic vyčítat, pokud se nám na islámu něco nelíbí. Máme na to právo.

V tomto kontextu je nynější konflikt mezi Západem a Ruskem pouhou rozmíškou mezi bratranci. Obyčejní Rusové totiž Západ obdivují a nechtějí jej zničit. Mimochodem, první britský kosmonaut Tim Peake je nyní na oběžné dráze, kam jej vynesla ruská loď Sojuz. Je to symbol, že i na pozadí sankcí a sporů jsou Západ a Východ schopny spolupráce. Zkuste si představit, že by britský kosmonaut letěl třeba na saúdské lodi (kdyby Saúdové byli schopni nějakou postavit). Do Saúdské Arábie se ani nepodíváte jako turista, tato země nevydává jiná víza než pracovní, obchodní a do Mekky. Uprchlíci? Imigranty v Saúdské Arábii nechceme, tečka. A Čechům se vyčítá nedostatek solidarity.

Něco podobného jako pro Rusko platí i pro východní Asii, neboť Číňané, Korejci a Japonci také obdivují Západ a jeho kulturu. Tato civilizace je jiná než naše, ale není nepřátelská. Když se vrátím k Izraeli, tato země bezproblémově spolupracuje se všemi, kdo mají zájem: s Čínou, s Indií, se Singapurem, s kýmkoli. Ale například do Malajsie se nepodíváte, pokud máte izraelský pas. Prostě vás tam nepustí, a to přitom Malajsie bývá považována za umírněnou multikulturní zemi.

Důvod bojkotu? Měl snad Izrael někdy konflikt s tak vzdálenou zemí, jako je Malajsie? Ne, nikdy. Důvodem je čistě a výhradně iracionální a bigotní muslimská xenofobie. Opravdu bychom měli dovolit šíření této nenávistné ideologie v Evropě? Myslím, že ne. Tolerance k nesnášenlivosti je chyba, která se vymstí.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nejvetsi-extremista-v-Evrope-Merkelova-Letos-s-bruselskymi-partaky-zkazili-vse-co-slo-Ekonom-Kohout-odhaluje-rozsah-evropske-katastrofy-414153

Rozpočet 2016: Žádné poučení

Převzato z http://www.pavel-kohout.cz/clanky/rozpocet-2016-zadne-pouceni

Rozprava o státním rozpočtu na rok 2016 poskytla příležitost ukázat, jak málo jsou politici schopni poučit se z historie. Pokud ano, berou si zpravidla chybné poučení.

 

Pamatujete si na rok 2006? Pokud ne, zde je několik čísel. Hospodářský růst 6,9 procenta (o rok dříve 6,4). Nezaměstnanost 7,1 procenta s rychle klesající tendencí. Vývoz zboží a služeb rostoucí čtrnáctiprocentním tempem. Růst průmyslu o 8,5 procenta – zkrátka obraz ekonomiky, která prožívá boom. Ten byl již zřejmý během přípravy rozpočtu, tedy na podzim 2005.

 

Co by v dané situaci měl udělat zodpovědný ministr financí a zodpovědný premiér, který uvažuje jako hospodář? Měl by – v souladu s Keynesovou ekonomickou teorií – sestavit přebytkový rozpočet. Když ekonomika roste, není třeba stimulovat ji dalším dluhem. Zde je třeba podotknout, že během roku 2006 bankovní úvěry vzrostly o velkorysých 19,9 procent, čímž vytvořily růstový impuls v hodnotě 6,7 procenta. Umělý stimul nebyl nutný.

 

Rozpočet na rok 2006 byl ovšem schválen s deficitem, který ještě posílil růst HDP. Nicméně vláda se tehdy oháněla argumentem, že 2,8% deficit je stále v limitu povoleném maastrichtskými kritérii!

Historická skutečnost, že i uprostřed hospodářské konjunktury Česko hospodařilo se schodkovým rozpočtem, svědčila o populismu tehdejší vlády. Český volič si ale na populismus nepotrpí. Dokladem je pád tehdejšího premiéra Paroubka a nečekaný vzestup pravice ve volbách, které se konaly právě během konjunkturního roku 2006.

 

Tím ale příběh o rozpočtové bezradnosti českých politiků nekončí. Za pár let přišla světová recese a vláda – tentokrát pravicová – řešila otázku, co dělat s padajícími příjmy. Připomeňme, že například inkaso daně z podnikových příjmů spadlo o více než 36 procent v roce 2009. Ekonomika poklesla o 4,8 procenta a deficit státního rozpočtu dosáhl hodnoty 4,9 procenta HDP.

 

Toto vše nebyla vina tehdejší Topolánkovy, později Fischerovy vlády. Nikdo z nich tehdy světovou recesi nezavinil. Ale co měli dělat?

Margate, foto Pavel Kohout

Správným řešením podle Keynese by bylo sáhnout do rezerv (které si vláda vytvořila během předchozího období konjunktury) a pokrýt z nich deficit během krizového roku. V případě absence rezerv se raději zadlužit a dluh splatit během příští konjunktury. Neprovádět zběsilé škrty (s výjimkou oblastí, kde se prokazatelně plýtvá, ale to se rozumí samo sebou) a hlavně překotně nezvyšovat daně. Jednoduše řečeno, vyhýbat se politice ode zdi ke zdi.

 

Přesně to se ovšem stalo a tento trend pokračoval i za Nečasovy vlády. Této vládě není třeba vyčítat škrty ve veřejných stavbách, kde se bohatýrsky plýtvalo a šidilo. Měli bychom poděkovat Vítu Bártovi za odvahu zastavit alespoň zčásti toto rabování veřejných financí. Nicméně Nečasův ministr financí, osoba chytrá, leč nikoli moudrá, přišel s nápadem zvyšovat daně. Nešťastný nápad, který prakticky zrušil masovou popularitu onehdy hlavní pravicové strany ODS. Jaký smysl má volit pravici, která zvyšuje daně?

 

Správným postupem při sestavování státních rozpočtů je nepodléhat krátkodobým hospodářským výkyvům. Dobrý státní rozpočet by měl být stabilizační kotvou, nikoli generátorem náhodných oscilací a zesilovačem momentálních konjunkturních růstů či poklesů. Dobrý státní rozpočet by měl úplně ignorovat ono hloupé maastrichtské pravidlo o povoleném tříprocentním deficitu: toto pravidlo tvoří prostor pro morální hazard v dobrých časech a svazuje ruce v časech zlých.

Rozpočtové příjmy budou vždy kolísat podle aktuálních makroekonomických podmínek. Vzdejme se nadějí předpovídat tyto výkyvy. Nikdo to neumí, ani ČNB, ani ministerstvo financí. Je lepší smířit se s deficitem než amatérsky laborovat s daňovými sazbami na poslední chvíli.

 

Rozpočtové výdaje by měly růst v souladu s dlouhodobým potenciálem ekonomiky. Respekt vůči dlouhodobému trendu příjmů by měl být samozřejmostí. Krize nebo konjunktura by neměly být důvodem, aby se plán výdajů zásadně měnil, ani aby se narychlo měnily daně.

 

Odstrašující příklad. V reakci na hospodářskou krizi československá vláda snížila rozpočtové výdaje během let 1931-1934 celkem o 22,4 procenta. Tím prodloužila a prohloubila krizi. Vláda tehdy každoročně předkládala sněmovně vyrovnaný rozpočet, ale škrty a vyšší daně vždy znovu způsobily mohutný deficit. Rostla nezaměstnanost, v pohraničí sílila podpora Konrádu Henleinovi a vláda se navíc připravila o prostředky na obranu. Ortodoxní politika vyrovnaného rozpočtu za všech okolností přispěla ke katastrofě.

graf

Je pozoruhodné, že politiku „ode zdi ke zdi“ sledují prakticky všechny vyspělé státy s výjimkou Švýcarska. Také proto mají téměř všechny vyspělé státy mamutí dluhy. S výjimkou Švýcarska, samozřejmě.

 

Nicméně budoucnost lze částečně přece jen předvídat. V současné době ekonomika zrychluje a ministerstvo financí ještě šlape na plyn. Až za pár let přijde další recese, víme, co se bude dít: chaotické škrty a brainstormingové semináře na téma „jaké daně je ještě možné zvýšit“. Toto vše tu již bylo.

Rozprava o státním rozpočtu na rok 2016 poskytla příležitost ukázat, jak málo jsou politici schopni poučit se z historie. Pokud ano, berou si zpravidla chybné poučení.

http://www.pavel-kohout.cz/clanky/rozpocet-2016-zadne-pouceni