O přímé demokracii

Proč chtít skutečnou demokracii

usvit - kohout dem - valach stat - adam

 

Přes dvacet let žijeme s pocitem, že náš stát je demokratickou zemí. Máme dojem, že žijeme v demokracii, a mnozí z nás se domnívají, že země na západ od nás jsou také standardní demokracie. Ba dokonce jsou tací, co mají pocit, že náš politický systém je natolik spravedlivý a skvělý, že je třeba rozšířit ho do celého světa jako standard pro politické uspořádání všech zemí planety.

Ano, lidská práva jsou u nás respektována – do té míry, dokud nekolidují s vládnoucí mocí. Náš režim protivládní aktivisty nezatýká, nemučí, nepopravuje. On je prostě ignoruje a nazývá to svobodou slova. Tedy – plkej, co chceš, a my si zase budeme dělat, co chceme. Práva a spravedlnosti se v mnohých případech občan prostě nedovolá.

Celá Evropa hledá cestu ven

A netýká se to jenom nás – v celé Evropě sílí přesvědčení, že stávající politické systémy jsou špatné a je třeba je změnit. V roce 2002 holandský novinář Gerard van Westerloo zveřejnil rozhovor s profesorem Daudtem, známým politologem. Daudt je pokládán za nestora holandské politické vědy; celá poválečná generace politologů byla jím školena. Profesor Daudt doslova přeloženo „vytřel podlahu“ s tvrzením, že Nizozemsko je demokracií. „Přirozeně,“ řekl profesor, „základní práva jsou respektována, ale nepoužívejme cizí slova k zakrytí toho, co není pravda: že jsme demokracie se zástupci lidí. (…) Naše demokracie je nesmysl.“ Protože van Westerloo chtěl vědět, co si myslí o názorech Daudta jeho kolegové, navštívil tucty holandských odborníků na správu společnosti a politických vědců. Daudtův názor mu všude potvrdili. V Tilburgu profesor Frissen prohlásil: „V Nizozemsku jsme ovládáni arogantní elitou, což nemá nic společného s demokracií ve významu slova přímá demokracie.“

Duchovní otec hospodářských reforem za vlády Ronalda Reagana, Paul Craig Roberts, v rozhovoru na téma, proč má americká vláda i v čase krize tak obrovské výdaje (hlavně za válčení), naplno prohlásil: „…je to proto, že Spojené státy jsou řízeny oligarchií. Tady žádná demokracie neexistuje. Je to všechno faleš, přetvářka, show. Amerika je ve skutečnosti řízena Wall Streetem, vojensko-bezpečnostním komplexem, ropnými společnostmi, zemědělskou lobby a v menší míře pojišťovnami a farmaceutickými firmami. A samozřejmě Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti. To je velká, mocná lobby, která zajišťuje, že Spojené státy budou vždy chránit Izrael.

…Kdokoli se chce ucházet o vysoký politický úřad – třeba o post kongresmana nebo právě prezidenta, musí sehnat obrovskou sumu peněz na volební kampaň. Rozhodující fondy na politické kampaně mají v rukou silné zájmové skupiny, ona oligarchie, o níž jsem hovořil. Dostatečné peníze tak lze získat jen tak, že budete těmto zájmům sloužit. Kdo se vzpříčí a prohlásí třeba, že si nepřeje další válčení na Blízkém východě, jde od válu. Zákony tady píše oligarchie. A to, že je schvaluje Kongres a podepisuje prezident, to je jenom divadlo.“

A právě tomu, proč a v čem je náš systém špatný a nefunkční, se věnuje ekonom Pavel Kohout ve své knize Úsvit. Není přitom sám, z českých autorů stojí za zmínku filozof Milan Valach a z těch zahraničních určitě lichtenštejnský kníže Hans Adam. Politologové, filozofové i ekonomové se shodují v jednom – chyba, která ničí demokracii, je v současném, poměrném stranickém volebním systému.

V úvodu jsem psal, že máme svobodu protestovat, ale taková svoboda je k ničemu, když protesty nemají na nic vliv. Demokracie je systém, ve kterém jsou protesty součástí systému, jsou produktivní, ne destruktivní. A produktivita těch protestů spočívá v tom, že si vynucují změnu, která nám dává šanci vyhnout se katastrofě, do níž nás žene způsob vládnutí některých, demokraticky zvolených vlád. (Václav Bělohradský: „Protesty a demokracie“, Právo)

Se zákonem musí přijít spravedlnost

Demokracie je také zákonnost, přísné dodržování zákonů. Mocenskými orgány a organizacemi i všemi občany. Jak jsme na tom u nás? Moje zkušenost s prezidentskou volbou mi ukázala, že je možné porušovat ústavu a ústavní práva kandidátů i voličů. Stovky, ale spíš tisíce justičních přehmatů dokládají, že justice si s ústavními právy občanů absolutně neláme hlavu.

Zákony jsou zcela běžně protiústavní a popravdě řečeno často i zločinné. Český exekutorský řád umožnil exekutorům vstup do domovů občanů, a to dokonce nejen dlužníků, ale do všech obydlí, o kterých si exekutor usmyslí, že by mohla být obydlím dlužníka nebo by v nich mohl být jeho majetek, a zabavovat tam libovolně cizí majetek. Ústava přitom zcela jasně říká, že obydlí občana je naprosto nedotknutelné a domovní svobodu smí stát porušit jen v případě trestního řízení.

Zákony v naší zemi diktují poslanci, kteří sice formálně zastupují občany – v praxi tomu tak ale přece není. Většina poslanců se nijak svým voličům nezodpovídá, a dokonce schvaluje zákony a vlády, které jsou proti vůli většiny občanů.

Beneš: stranictví je antidemokratické

Už Beneš za první republiky konstatoval, že politické stranictví je jevem antidemokratickým. Na druhou stranu si byl vědom, že pro občanskou svobodu a demokracii jsou strany nezbytné. Jeden z hlavních problémů v demokracii a neduh politických stran spatřuje Beneš v oligarchizaci stran. Pod tímto pojmem si představuje tvoření vedoucího aparátu strany (velmi omezeného počtu jedinců), který rozhoduje v denním životě strany a v důsledku vládne i celé zemi.

Německý sociolog Robert Michels toto zabetonování moci pojmenoval Železný zákon oligarchie už téměř před více než 80 lety. Ve své tezi, kterou dodnes potvrzuje praxe po celé planetě, Michels dokládá, že oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci, nezávisle na její politické orientaci. Demokracii ve stranách postupně znemožňují tři tendence, spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Vedení velkých komplexních organizací se vždy, dříve či později, zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování nabyté moci než o původní cíle skupiny.

Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. V každé straně či velké organizaci nutně dochází ke vzniku nadvlády několika nejbohatších či nejvlivnějších osob jako mocenské struktury. Skupina, ovládající danou stranu, určuje cíle a zájmy takto vedené strany. Chtít po takové straně, aby pak upřímně a skutečně pracovala jen pro nevyvolenou stranickou většinu, neřkuli pro veřejnost, je naprosto marné.

Strany diktují, jak mají poslanci hlasovat – co schvalovat a co ne. Občané, voliči, nemají jedinou páku, jak své poslance donutit, aby reprezentovali a prosazovali jejich názor. A oni ho také nijak nerespektují. Málokdo má ovšem odvahu říct to voličům nahlas do očí jako bývalý ministr spravedlnosti Spolkové republiky Německo Thomas Dehler. Ten prohlásil: „Podle mne je nepochopením podstaty demokracie věřit, že parlament je vykonavatelem vůle lidí. Myslím si, že podstatou zastupitelské demokracie je něco úplně jiného: je to vskutku parlamentní aristokracie. Členové parlamentu mají povinnost a příležitost konat s lepším přehledem, nejlepším poznáním, než má jednotlivý občan.“

Parlament je důležitý – stovky zákonů nelze a není ani třeba schvalovat v občanských referendech. Platí i to, že v parlamentu najdeme bezesporu více vzdělaných a nadprůměrně inteligentních lidí než v běžné populaci. To ovšem nijak nezdůvodňuje, proč by měl mít parlament mocenský monopol. Naopak, vládne z vůle lidu – jemu se musí zodpovídat, a lid, který je zdrojem a nositelem skutečné státní moci, musí mít možnost v případě potřeby parlament kdykoli přehlasovat. A to v jakékoli otázce, pokud neodporuje základním lidským právům, tedy včetně daní.

Je třeba stabilizovat vlády

Národ je demoralizován, protože politici jsou zkažení, a naopak, píše ekonom Pavel Kohout. „Jak prolomit ten bludný kruh? Čekat, že politici se zlepší sami od sebe, je naivní. Před minulými volbami se vyskytovaly ‚moudré‘ názory: raději budu volit starého známého zloděje, vím, co od něho čekat. Volič snad čekal, že známý šíbr a jemu podobní začnou sekat dobrotu; jaké pak překvapení, když se tak nestalo! …Vyměnit politiky prostě nestačí. Bezvýchodnost je zabetonována v ústavě. Autoři ústavy mohli vědět, že první republika měla během dvaceti let sedmnáct vlád. Proč? Protože měla vadný volební systém, převzatý ze starého Rakouska, které během let 1868 až 1918 vystřídalo 29 vlád s průměrnou životností 20 měsíců.“

Důležité je taky stabilizovat vlády, aby mohly opravdu vládnout a nemusely se podbízet koaličním partnerům nebo přeběhlíkům. Aby se snížila nutnost korumpovat politické partnery.

Jediným řešením je oddělení parlamentu od vlády, to znamená oddělení zákonodárné a výkonné moci. Tedy zavedení prezidentského systému, ve kterém vládu sestaví prezident, který je ale kontrolovatelný – odvolatelný referendem občany. Bezpodmínečné je zvýšení odpovědnosti všech volených politiků tím, že dáme občanům možnost politiky účinně kontrolovat – což znamená možnost v případě potřeby v referendu odvolat či schválit jakýkoli zákon nebo v krajním případě odvolat i politika. Ne kdykoli – vyvolat hlasování o odvolání politika by bylo možné až třeba po roce jeho práce, a pokud hlasování ustojí, pak by bylo možné vyvolat hlasování opět až za další rok.

Političtí matadoři budou hledat tisíce důvodů, proč je demokracie (přímá) nebezpečná. Proč je volič hloupý a musí za něj hlasovat moudrý poslanec. (Jeden politik nazval ty, co by volili Okamuru a jeho přímou demokracii, magory.)

Přímá demokracie má tu výhodu, že volič se už nebude muset bát, koho zvolí, či volit menší zlo. Vždy tu bude pojistka proti špatnému zákonu nebo třeba diktatuře jedné strany či jednoho člověka. Voliči by se nemuseli bát čehokoli, co by bylo proti jejich vůli. Což je ovšem tragédie pro některé strany, jejichž volební strategií je strašení voličů buď levicí, nebo pravicí.

Mýty o přímé demokracii

Lidé budou volit populisty – no to je novinka …lidé už dnes volí populisty nebo, a to je horší, na stranických kandidátkách anonymní neschopné blbce, které ani neznají, nevědí o nich vůbec nic, nebo spolu s populárním politikem volí také všehoschopného gaunera.

To je mj. jeden z problémů poměrného stranického systému – se slušnými a schopnými lidmi se svezou vždy i ti neschopní a všehoschopní. Samozřejmě kdykoli se můžeme splést a naletět gaunerovi, nebo se jinak v politikovi zklamat. S tím nehneme. Ale v současném systému nemůžeme takového člověka odvolat. V tomto ohledu už to horší být nemůže.

Přímá volba v jednomandátovém volebním okrsku přináší zásadní věci – lidé se na okresní úrovni, případně v jednom městě, přeci jen lépe znají – v případě přímé volby do Poslanecké sněmovny tu už nebude nějaká stranická kandidátka, ale za každou stranu hnutí jeden konkrétní člověk, kterému konkrétně dáte či nedáte hlas. Nikdo se neschová za stranu, ale bude muset hájit své jméno – byť podpora strany je jistě výhodou proti nestranickým kandidátům.

A pokud i tak zvolený člověk zklame, pak tu bude možnost odvolat ho v referendu – přičemž aby nebylo zneužitelné, pro odvolání bude třeba víc hlasů než pro jeho zvolení; první referendum bude možno vypsat až po roce od zvolení a v případě neúspěchu referenda opět až za rok – to aby se neodvolávalo každý týden. Samozřejmostí musí být i to, že v případě odsouzení za úmyslný trestný čin poslanec či senátor okamžitě přichází o mandát.

Bude se hlasovat o každé blbosti

Celosvětové zkušenosti říkají pravý opak. Jednak se o každé blbosti prostě nehlasuje. Ve Švýcarsku se konají referenda jednou za čas a hlasuje se v nich současně o více problematikách. Ale to lze považovat za extrém.

Občané asi nebudou žádat referendum ohledně každého ze stovek zákonů, co ročně procházejí parlamentem. Ovšem jednou za rok si lze představit, že se nashromáždí několik důležitých témat. Když to vezmeme konkrétně a aktuálně, bezesporu by se konalo referendum o církevních restitucích nebo o sKartách.

K vyhlášení referenda zákony předpokládají, že minimálně procento voličů (či dvě) mají zájem o daném problému hlasovat. Nehrozí, že hlasování si vynutí kdekdo a kdykoli se mu zamane. Musí jít o problém, který zaujme dostatečné množství občanů, aby o něm vůbec přemýšleli.

Budou vítězit populistické návrhy

Až budou politici plácat nesmysly o populismu a o tom, že lidé budou chtít třeba zrušit daně, tak opět praxe ze zemí, kde neomezená referenda fungují, ukazuje, že to tak vůbec není. Dokonce je to naopak. Všichni se chovají zodpovědněji. Díky tomu, že se všichni svým způsobem podílejí na vládě – daleko více a hlouběji o problémech diskutují, více se zajímají o veřejný život a všichni – občané i politici – cítí ke své zemi, kraji, obci… větší zodpovědnost a loajalitu.

Je to přesný opak současného stavu, kdy lidé vědí, že nic nezmění, a tak na veřejné problémy rezignují – maximálně na ně nadávají.

A navíc není hloupější argument takzvaně demokratického politika, že lidé si „odhlasují“ nějakou blbost. Tak kde to jsme – v této zemi mají vládnout občané, a pokud se většina rozhodne, že zrušíme daně, zrušíme stát, že se Brno odtrhne od Prahy – tak je to jejich volba. Nikdo nemá právo nutit ostatním svůj názor. Pokud většina občanů zruší stát – musí mít možnost založit si svůj stát nesouhlasící menšina – ale nesmí svůj názor diktovat většině.

Bezesporu se občas určitě hloupé, nereálné návrhy objeví – ale věřte, zdravý rozum obvykle zvítězí. A pokud zdravý rozum chybí, pak nepomůže ani parlamentní demokracie – viz vítězství nacistů v poválečném Německu nebo u nás v roce 1946. Možnost politiky odvolat nebo odvolat zákon je v tomto světle naopak velmi vítanou pojistkou.

Bude to drahé?

V první řadě připomínáme, že žijeme ve třetím tisíciletí, a už dnes lze bez problému a prakticky ze dne na den nahradit papírové hlasování elektronickým. V praxi to znamená, že jdete do volební místnosti za plentu jako dnes, ale místo lístečku do urny zmáčknete tlačítko na hlasovacím přístroji. Tím odpadá jak tisk stamilionů hlasovacích lístků, tak i ruční sčítání.

Naopak! Věřte, že na tom jen vyděláme

Zásadní jsou jednoznačné ekonomické důkazy – průzkumy a statistiky ukazují, že tam, kde je více prvků přímé demokracie, daří se ekonomice a občanům mnohem lépe.

Konkrétně například ve Spojených státech v roce 2004 dělala na toto téma výzkum agentura Bloomberg a zjistila, že ve státech USA, v nichž nefungují referenda, je promrháno průměrně o 20 procent víc veřejných výdajů. Stejně tak ekonomové ve Švýcarsku porovnávali kantony, tedy samosprávné celky v rámci Švýcarska, a zjistili zcela jasné statistické údaje, které říkají, že tam kde mají občané větší práva v oblasti přímé demokracie, mají i lepší ekonomické výsledky, nižší daňové uniky, nižší zadlužení, nižší daně, nižší veřejné výdaje, ale paradoxně levnější a kvalitnější veřejné služby.

Takže když se mě bude kdokoli ptát, k čemu mi je přímá demokracie, když kvůli tomu nebude chleba levnější, odpověď je jednoduchá – ale jistěže bude. Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, jestli zemi, kraj nebo obec řídí blbci nebo gauneři bez odpovědnosti, nebo lidé, nad nimiž visí Damoklův meč okamžitého odvolání.

Pravdou je, že tam, kde občané hlasují o zákonech a mohou dokonce přehlasovat či odvolat poslance, mají přebytkové rozpočty. A světe, div se, stát sice méně utrácí za veřejné výdaje, ale veřejné služby jsou kvalitnější než ve státech, kde o rozpočtech a utrácení monopolně rozhodují politici bez odpovědnosti k voličům.

Takže je nejen hloupost tvrdit, že přímá demokracie je drahá a nemůžeme si ji dovolit. Ne – současná pseudodemokracie je drahá a už si ji nemůžeme dovolit. Nebo si myslíte, že by občané dovolili rozkrást republiku jako politici? Že by dovolili privatizovat bohaté státní firmy za symbolické drobné, a naopak že by dovolili, aby stát hradil škody a dluhy zlodějů a podvodníků? Že by dovolili zrušit stíhání stovek podvodníků jako prezident Klaus?

Ani největší škarohlíd nemůže tvrdit, že by občané byli natolik blbí a tohle připustili. Ten, kdo tohle ale připustil, byli čeští a moravští politici.

Poměrný systém je také demokratický – volič svobodně volí svého zástupce

Velká lež, která ovšem navenek vypadá logicky. Jak tomu je ve skutečnosti? Ve skutečné demokracii mají prezident, vláda i parlament mandát od všeho lidu. Dokonce to tvrdí i naše ústava. Ovšem to předpokládá, že mandát mu lid svěřuje dobrovolně – jinak by to nebyla demokracie. Pakliže je mandát dobrovolný, pak ale není možné direktivně občany nutit, aby ho odevzdali, ale musí mít i možnost ponechat si ho a vykonávat ho sami –sami „vládnout“, tedy rozhodovat o zákonech, vládě či prezidentovi.

Autoři nizozemské knihy „Přímá demokracie“ přirovnávají zastupitelskou demokracii k loupežnému přepadení – pět lupičů vás přepadne a nechá vás svobodně rozhodnout, komu dáte peněženku. A když je dopadne policie, pak se ten, co peněženku dostal, hájí tím, že ji od oběti dostal dobrovolně – měla přece na výběr, komu ji dá. Naprosto stejná situace panuje v současném politickém systému. Můžeme svůj hlas odevzdat několika stranám, ale nesmíme si jej ponechat, tedy hospodařit s ním přímo sami. (Verhulkst, Nijeboer Direct democracy str. 14)

Poměrný systém je u nás prostě tradiční

Tradice? Tradicí bylo i vyslýchat obviněné na mučidlech nebo Boží soud. Argument, že něco je tradiční, na co jsme zvyklí, je ta největší blbost. Tak argumentuje pouze ten, kdo už žádný argument nemá.

Už Masaryk chtěl naopak dospět k přímé demokracii švýcarského typu a první prozatímní Ústava Československé republiky obsahovala všelidové hlasování. Je však fakt, že masivní odpor politických stran tuto myšlenku zhatil.

A co intelektuálové?

Zdánlivě závažnější námitky uvádí americký politolog Fareed Zakaria: „…je zřejmé, že dobře finančně zajištěné zájmové skupiny budou ve věku přímé demokracie prosperovat, proces iniciativ vnesl na politickou scénu nečekaného hráče: miliardářského politického podnikatele. Finančník George Soros, spoluzakladatel společnosti Amway Richard DeVos, podnikatel s rizikovým kapitálem Timothy Draper, spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen a mnozí další využili procesu iniciativ k tomu, aby prosadili svá vlastní oblíbená témata všude…“

Tady ovšem žije Zakarie pod vlivem mýtu, že zastupitelská demokracie má „po staletí formovaný způsob tvorby zákonů legislativou, který vyžaduje diskusi a rozvahu, bere v potaz názory opozice, vytváří kompromisy, a výsledkem pak jsou zákony, považované za legitimní i lidmi, kteří s nimi nesouhlasí“. (* Fareed Zakaria – Budoucnost svobody 2003 New York)

Argumentuje například návrhem sociálních reforem během volebního období prezidenta Clintona, které byly široce konzultovány i s opozicí a veřejností a nakonec prošla až jejich třetí kompromisní verze.

Zakariovi ovšem uniklo, že posledních 20 let mocná finanční lobby potichu a bez diskusí postupně rušila pravidla, regulující finanční trhy a soukromý finanční sektor. Bankovní lobby nejenže řídila politiky, ona dokonce dosazovala své zástupce do exekutivy a bankéři se stávali ministry. Deformace finančních zákonů, rostoucí anarchie a absence kontrolních a regulačních mechanismů svým způsobem nadrogovaly finančníky, kteří jako v extázi roztočili spirálu půjček na půjčky. Obrovské podvodné letadlo, které pak vyústilo ve světovou hospodářskou krizi.

Opět jsme u zásadní otázky — svolili by občané k rušení regulací a kontroly finančního sektoru? My tvrdíme, že nikdy. Občané, pravda, nejsou odborníci na všechno, ale v principiálních otázkách je nakonec hlavní zdravý rozum.

Navíc dopady krize nesou na svých bedrech prostí lidé – desetitisíce Američanů jsou bez domova, bez práce, bez peněz. Hoši z Wall Street a z Washingtonu DC o své tryskáče nepřišli.

A samozřejmě Zakaria nebyl v České republice. Tady přece už vůbec programově a systémově nikdo zákony nediskutuje s veřejností ani s odborníky a opozice se tu válcuje bez jakýchkoli diskusí, natož kompromisů. Čest výjimkám – ale ty prostě jaro nedělají.

Sociální reformy z pera Drábkova ministerstva (například sKarty) nemají podporu ani ve vládní koalici. Ale zákony se odhlasovávají formou barteru – vy nám schválíte náš návrh a my zase ten váš. Takže politické lobby si schvalují navzájem to, co by v normální politické a odborné diskusi nikdy neprošlo. Smutným příkladem je NERV, jehož doporučení nikdo nevnímá a nerealizuje, ačkoli jde o oficiální vládní odborný a poradní orgán. Navzdory tomu, že odborníci v něm se vzácně shodují. Politiky a jejich strany přece odborná hlediska absolutně nezajímají.

Fareed Zakaria popravdě není věrohodný oponent čehokoli. V podstatě je publicistou, který se snaží jít proti proudu, ale tak, aby se to líbilo a aby zaujal. Podstata problému ho obvykle míjí a nejspíš o ni ani nejde. A jak vidno, pro svou pravdu je ochoten lhát nebo pomíjet fakta. Viz výše zmíněné průzkumy a statistiky, které ukazují na lepší ekonomiky států s více referendy, s více prvky přímé demokracie.

Varianta, že to, co Zakaria píše, myslí upřímně, není ani o trochu lepší. Plyne z toho pak už jen to, že popisuje a analyzuje, aniž by znal souvislosti a tvrdá data. Což je škoda, protože tím jsme vyčerpali alespoň trochu zajímavé argumenty proti přímé demokracii.

Hodně lidí opakuje, že pro demokracii nejsme zralí

Prezident Beneš říkal: Pro demokracii musí být národ vyspělý a morálně silný. To je taky dost hloupý argument. V přímé demokracii žili naši slovanští i germánští předkové. V přímé demokracii žijí indiánské kmeny u Amazonky a další desetitisíce indiánů v Mexiku. V přímé demokracii žijí po staletí Švýcaři. Přímou demokracii zavedli také komunardi v Paříži v 19. století. Nikdo se nepozastavoval nad tím, zda jsou občané, příslušníci rodu, občiny či kmene zralí. Úvaha byla a je vedena jinak – jsme si rovni v právech i povinnostech? Ano.

G. K. Chesterton: „Řekne-li nějaký člověk, že jest demokracie nesprávná, protože většina lidí jsou hlupáci, je tu pro filozofa několik způsobů, jimiž se může bráti. Nejpochopitelnější jest udeřiti jej prudce a přesně zrovna do špičky nosu.“