Vládní návrh zákona o obecném referendu

Vláda připravila návrh zákona o obecném referendu – k vypsání bude potřeba 200 tisíc podpisů občanů a jejích rozhodnutí bude pro politiky po dobu minimálně 3 let závazné. Současně zákon výčtem vymezuje, o čem ve všelidovém hlasování rozhodovat nelze, takže nebude třeba možné měnit ústavu tzn. například zrušit Senát či odvolávat politiky, postavit se proti zvýšení daní či omezovat lidská práva nebo jít proti demokratickému zřízení republiky. Referendum bude platné, pouze pokud se pro vysloví více než 25 procent oprávněných voličů.

Za hnutí Úsvit říkáme, že alespoň nějaké referendum, tzn. přímá participace občanů na rozhodování, je lepší než žádné. Pravděpodobně to uděláme tak, že ve druhém čtení navrhneme snížení kvóra pro účast, což by snad mohlo být z hlediska koalice k diskusi. Rozšíření okruhů pro rozhodování již po zkušenostech s vládní koalicí považujeme za neprůchodné. Zákon jako takový samozřejmě podpoříme, jelikož i malý posun k přímé demokracii je vítaný, přestože my samozřejmě prosazujeme demokratičtější variantu s neomezeným kvórem a s možností vyjádřit se i ke změně Ústavy či daním.   

Princip, že pro zvolení politiků postačí i naprosto minimální volební účast – jako 18,2% v nedávných evropských volbách – zatímco pro referendům to nestačí, je zcela zvrácený. Ti samí politici, které nejednou volí skutečně jen zanedbatelný zlomek z oprávněných voličů, totiž pak mohou rozhodovat o všem a to rovnou jménem 100% oprávněných voličů.

Vládní návrh zákona o obecném referendu je viditelně maximální kompromis mezi voláním občanů po demokracii a ochotou elit vzdát se části moci. Koaliční politici se dohodli, že jsou témata, o kterých občan bude smět debatovat a navrhovat i jejich řešení – třeba kouření v restauraci nebo letní čas – a potom tu budou témata, která mu do rukou nepatří, například zvýšení daní, odvolávání politiků nebo změny Ústavy, tedy například zrušení Senátu. Přitom zrovna o těchto věcech by měl rozhodovat nejlépe jenom občan. Tedy ten, kdo daně platí, by měl rozhodovat, v jaké výši je ochotný je platit – nikoliv ten, kdo je utrácí. To je jasný a staletý princip, o který bojují celé generace svobodomyslných lidí. Boj za právo schvalovat výši daní stojí jak za prvním prapředkem všech ústav Magnou Chartou, tak za francouzskou občanskou revolucí nebo revolucí americkou. To, že elity odmítají, aby občané mohli měnit Ústavu, je paradoxem v momentě, kdy jedním dechem ústy ministra pro lidská práva říkají, že je pro platnost referenda nutná účast nadpoloviční většiny voličů, a to proto, aby o zákonech nerozhodovala menšina, a zároveň bez ostychu jen pro sebe požadují privilegium, aby o nejzásadnějším a nejzávaznějším dokumentu této země mohla rozhodovat opravdu jen nejužší menšina obyvatel. Tedy vyvolené necelé tři stovky poslanců a senátorů z deseti milionů obyvatel. 

 

V diskusi nad tím, zda a jaká omezení má mít referendum, je třeba se vrátit ke kořenům a k principu fungování demokratického státu. Dovolím si citovat z americké Deklarace nezávislosti  Thomase Jeffersona: „…Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“

 

Všechna moc pochází z lidu. Lidé tuto moc – zákonodárnou i správní (v demokracii alespoň teoreticky) - dobrovolně delegují na své zástupce. A pokud chceme nazývat náš systém demokracií, musí platit princip oné dobrovolnosti. Protože v momentě, kdy přiznáme, že moc občanů si vládnout neexistuje a že ji musí předat vybraným zástupcům povinně, pak už to nemá s demokracií nic společného.

A jak by ne, je to totiž jejich země, nikoliv vybraných pár stovek vyvolených.

 

Občané musí mít v demokracii možnost kdykoliv moc vykonávat přímo sami. Oni, nikoliv elity, musí mít právo měnit Ústavu, oni, nikoliv elity, musí mít právo vyjádřit se k daním, které platí, a samozřejmě mají neoddiskutovatelné právo své zástupce odvolat a zvolit jiné, a to kdykoliv, kdy se rozhodnou občané – ne ti vyvolení, o jejichž odvolání se jedná.

Toto, tedy svrchovaná a politiky neomezená  kontrola občanů nad vlastním státem a jeho zákony definuje demokracii. Demokracie, o níž si otírá ústa kdekdo, ta skutečná, však naše pseudodemokraty děsí jak čert kříže.
Tomio Okamura – předseda hnutí Úsvit